Jste normální?

Jestli ano, tak nebuďte. Ministerstvo hloupých řečí provedlo výzkum, že téměř každý člověk používá věty jako „to je normální…“ nebo „normální by bylo…“ nebo také „kdyby byl normální, tak by…“ Zaměstnanci ministerstva však dospěli k názoru, že nikdo z těch, kteří takto mluví, vlastně neví, co činí, a rozhodli se pro malou názornou ilustraci toho, jak by to vypadalo, kdyby byli všichni a všechno „normální“.

_______________________________________

V jednom království, velkém něco mezi Vatikánem a Ruskem, žil starý král. Panovník právě oslavil třiasedmdesáté narozeniny a v očekávání brzkého skonu pojal přání jmenovat svého dědice. Věděl však, že to bude úkol navýsost těžký. Stačil letmý pohled na jeho dva syny, aby každý pochopil náročnost jeho rozhodování. Oba princové Josef i Jan, kteří byli dvojvaječná dvojčata, již počítali třicátý pátý letokruh na svém povystouplém bříšku. Oba byli střední postavy, povadlého výrazu a nosili brýle na čtení. Ani jeden nevynikal v žádném oboru kromě bezchybné orientace v televizním programu a výjimečné zálibě v pojídání knedlíků s hnědou omáčkou.

Na jednom plese v kulturním domě Vltava si tak král prohrábl své řídké vlasy, odložil Kosmo Disk, vstal a polohlasně prohlásil: „Za mé vlády vzrostl průměrný starobní důchod, snížila se úmrtnost dětí a vrostla hodnota HDP na hlavu, ale již nemohu dál vykonávat své povinnosti, neboť mám cukrovku a artritidu.“ V sále to zašumělo. „Je proto čas rozhodnout, který z mých synů mě nahradí.“ Dvořané po sobě udiveně kouleli očima a zdálo se, jako by jejich oční bulvy ve vzduchu před sebou opisovali tvar Gaussovy křivky. Král se odmlčel, aby dodal svému projevu nádech dramatického klišé. „Oba mí synové jsou stejně staří. Proto není lze aplikovat ustálené pravidlo primogenitury. Oba mí synové jsou stejně schopní. Přestože si o tom můžete myslet, co chcete. A oba své syny mám stejně rád.“ Král hodil pokradmu očkem tu po jednom, tu po druhém svém potomkovi, v jejichž tvářích se zračila naprostá zmatenost. „Je tudíž jediná možná cesta, jak určit mého dědice.“ Atmosféra sálu by se dala exportovat do postkomunistických zemí pod názvem „Lepší zítřek byl už včera!“. Král pokynul hudbě a rozčepýřený hudebník hrábl do kláves zavěšených kolem krku jako elektrická kytara. Spustila melodie, která rychle naplnila sál novou energií. Jeden z dvořanů poblíž pódia se dokonce zapomněl a pobrukoval si text písně: „Krásný úděl máme dnes… na na… a kvést…“ Král se na něj ale přísně podíval a dvořan poslední slovo polkl tak, až se málem zadusil. 

„Mno, kde jsem to byl…“, řekl král, „Už vím. Je jen jediný způsob, jak určit dědice koruny. Tím totiž bude ten z mých synů, který dříve postaví obyčejný dům, zplodí obvyklý počet dětí a zasadí smrk v Pošumaví.“ Král se samolibým úsměvem přejel pohledem po celém sálu a zastavil se u Josefa a Jana. Ti jeho pohled však neopětovali, protože v hlavě se jim už pomalu rýsoval plán. Bylo jim jasné, co teď musí udělat. Bylo jim také naprosto jasné, že do toho, co má být učiněno, musí vložit veškerou rozhodnost a sílu. Věděli, že teď nadchází čas jejich zkoušky, ve které nesmí zklamat. Jen jeden bude král! Ale který? Pohlédli na sebe, pak na otce a unisono vykřikli: „Jdeme si zřídit hypotéku na dům do Poštovní spořitelny!“

Čas letěl jako by ho ani nezajímalo, že se v něm dějí takové věci. Královští synové, kteří poctivě spláceli hypotéku, již měli skoro postaveno v malém satelitním městečku o rozloze čtyř set hektarů poblíž hlavní metropole. Oběma se dokonce podařilo vysadit požadovaný strom do jedné z jihočeských smrkových monokultur. Jen s těmi potomky se jim prozatím nedařilo. Věděli, v čem je problém. Oba totiž z pořadů na Discovery Channel již dávno tušili, že k plození dětí bude zapotřebí žena. Jenže jak ji najít? Všude, kam se podívali, byli lidé. To ano. Jenže otec jim nikdy neřekl podle čeho poznat ženu. Nejdříve mysleli, že by jim mohlo napovědět oblečení, jenže všechny ty postavy, na kterých si mohli přečíst nápisy jako H&M, Benetton nebo Adidos, vypadali vcelku stejně. Nakonec se uchýlili ke lsti, když se přes vzájemnou rivalitu odvážili společně navštívit místní plovárnu.

„Ty vole brácha, čum se…“, řekl Josef. „To je fakt masakr tohle.“, odpověděl Jan a povytáhl si plavky. „Si dělaj pr—l, ne?“, opáčil Josef. „To mě po—r.“, nevydržel to Jan. Oba bratři totiž s hrůzou zjistili, že ani takový manévr jim nebyl nic platný. Všude byli lidé. To ano. Jenže všichni byli střední postavy, měli povadlý výraz a bratři by se bývali byli vsadili o půl království, že doma nosí brýle na čtení…

Nakonec již zbyla pouze jedna cesta, jak najít budoucí matku svých dětí. Bratři si každý napsali inzerát do novin. Stálo na něm: „Sympatický muž s domkem hledá milou ženu pro společné chvíle. Zn. Společně tlačit káru života. P.S. Auto výhodou.“ A skutečně! Oba nakonec našli. Josefova byla střední postavy s vystouplým bříškem, se kterým měl Josef velké plány, a Janova vypadala podobně. A tak bratři začali plnit i třetí z otcových úkolů (Aby jim to šlo lépe od ruky, připlatili si pár dalších televizních kanálů, kterým pracovně říkali „instruktážní“.).

Jenže pak přišla osudná neděle koncem srpna, kdy se Jan i Josef vraceli po dálnici za svým královským otcem každý s radostnou správou, že úkoly splnil, a že on by se měl stát králem. Byl to obyčejný den s nepatrnou trpkou příchutí končících prázdnin. Princové však byli hnáni touhou dorazit ke králi dříve než druhý. V policejních statistikách tak přibyla dvě černá čísla. Ostatně, poslední víkend před školním rokem je takový vždycky. Prostě normální.

_______________________________________

Tak si příště rozmyslete, co říkáte a nebuďte normální, ano?

Letní filmová škola v Uherském Hradišti 2008 (opravdu je řeč o minulém roce)

Letní filmová škola v Uherském Hradišti loni zažila svůj 34. ročník a jak to tak na východní Moravě bývá, byl opravdu horký. Také témata byla skutečně lákavá: film a magie (do tohoto cyklu byla zařazena zejm. filmografie Jana Švankmajera) nebo třeba izraelský a palestinský film jistě nebyly bez zajímavosti.

Jak jsem ale řekl, loňský ročník byl opravdu horký a to nejen kvůli počasí. Kdo zažil nějaký předchozí ročník "filmovky", rozpoznal změny již při akreditaci. Nový systém se přes svou mírnou nestabilitu (občasné problémy s přihlašováním) jeví uživatelsky přívětivější, než jeho předchůdce, a tak se natěšený návštěvník, nic zlého netuše, mohl neohroženě vydat vstříc novým filmovým zážitkům - tedy filmovým v ideálním případě. Ne všechny změny totiž byly k lepšímu.

LFŠ změnila vedení, ale králičí packa jakoby jí ke štěstí chyběla. Leckdo totiž mohl nabýt dojmu, že se noví lidé v čele rozhodli podtrhnout z názvu festivalu dvě slova: letní a škola. Přednášky či různé kurzy byly v některých časech častější než filmy. To však spolu s rekordní návštěvností (cca 5 000 akreditovaných) byla nebezpečná kombinace. Tolik lidí se prostě do čtyř nebo pěti kin nevejde a přednášky víceméně laické publikum příliš netáhnou...

Kdyby tenhle post byl divadelní hrou, pak by na scénu právě vtrhla nová postava, která již byla zmíněna na začátku - vedro - suché a lepkavé, dusivé a uspávající. Představte si to zklamání, když se po hodině čekání na rozpáleném nádvoří Reduty nedostanete na vámi vybraný film, protože "kapacita sálu je naplněna"? To není smyšlenka, nýbrž skutečnost, se kterou se setkal nejen autor tohoto postu. Ale pokračujte dál: představte si ten poloomdlelý, avšak navýsost pobouřený, dav. Všechna místa jsou již obsazena a protipožární předpisy zakazují udělat si pohodlí na schodech či prostoru po stranách. A přes to nejede ani drezína palestinských radikálů.

Za vysoké teploty venku pořadatelé nemůžou (snad). Za nedýchatelný vzduch v sálech už ale trochu ano. Byl by snad takový problém umístit např. v již zmíněné Redutě pár ventilátorů? V Klubu kultury by to bylo jistě obtížnější, ale alespoň by pořadatelé mohli projevit nějakou snahu zpříjemnit usínajícím (dusícím se?) divákům filmový zážitek.

To ale není všechno. Na "filmovku" spousta lidí přijíždí i proto, že se o filmech něco málo dozví. Od toho jsou tu samozřejmě mj. lektorské úvody. Není pochyb o tom, že se jedná o obohacující informace a nutno podotknout, že tyto vstupy dávají "filmovce" osobitý ráz, ale ruku na srdce - občas by mohly být kratší. A to hned ze dvou až tří možných důvodů:

Zaprvé je tu pořád to zmíněné vedro, které brání v soustředění. Divák usadivší se (po leckdy předlouhé frontě) konečně do sedačky má obvykle jen velmi málo energie na vstřebávání zajímavého poučení. Spíš je obvykle zralý na studenou sprchu a postel v dobře klimatizovaném hotelu, kde nejvíce edukativní činností je sledování seriálů na Nově.

Druhý důvod je ještě pragmatičtější. Kvůli přelidněnosti "filmovky" a omezené kapacitě sálů je nutné dostavit se na promítání vybraného snímku s pořádným časovým předstihem, jehož délka je přímo úměrná jeho předpokládané atraktivitě. A teď pointa: sedíte si takhle na velmi strhujícím úvodu zaníceného lektora, zatímco zrak co vteřinu kontroluje hodinky, neboť váš harmonogram se každým slovem přednášejícího víc a víc hroutí do propasti bez možnosti návratu.

A konečně jako třetí důvod připusťme možnost, že lektor je někdy prostě nesnesitelně nudný.

Shrňme to: přelidněnost (ve finále řešená zastavením prodeje akreditací), programová nevyváženost (přednášky:filmy - v daném čase leckdy 1:1), s tím související i nedostatečné množství promítacích míst, stále nedostatečné a nelepšící se klimatizování, někdy dost předlouhé úvody. Není to málo, že?

Ale aby tu nestříkal jen jed, je nutné říct, že přes to všechno je LFŠ pořád vcelku atraktivní. Kdo chce vidět neobvyklé a zajímavé filmy, užít si kvalitní koncerty či jiné doprovodné akce nebo jen tak nasávat krásy Uherského Hradiště, ten si zde, i přes výše zmíněné problémy, najde své. Jen s jedním je třeba se smířit: Letní filmová škola už nikdy nebude tím místem, kde si užijete klidu v útulných kinosálech s oním lehce vzrušujícím pocitem výjimečnosti ze sledování výjimečných filmů. Za chvíli už tam totiž bude jezdit každý.

Na letošní ročník se zástupci ministerstva již nevydali a přerušili tak několikaletou šňůru. Uvidíme, jaké zprávy se nám z východu tentokrát donesou...

Nevděčný osud vědy věd

Když se před dvěma a půl tisíci let filosofie narodila, svět jásal. Byl to krok, který zcela změnil lidské myšlení. Bořil dosud pravdivé mýty. Zpochybňoval je. Lidé začali svět KRITICKY poznávat a přestali se spokojovat s představou pravdivosti smyslového poznání. Zjistili, že rozum je nástroj, který dokáže překonat svět zkušenosti a rozhodli se začít uspokojovat svou zvědavost. Antika byla bouřlivým mládím filosofie.

Čas ale nejde zastavit, a tak tato "věda věd" musela překonat svou pubertu v době helénského období a raného středověku, pak studia na mnoha evropských universitách a práci ve velké firmě zvané církev na oddělení teologie, až nakonec dospěla do důchodového novověku, kdy už si konečně zase dělá, (téměř) co chce, placená rentou světských učenců. A celou tu dobu bojovala filosofie o své přežití.

Jenže dnes už je stařičká filosofie velmi slabá, aby bojovala. Slabá a bezbranná. A co má taky dělat v době, kdy ji její dcery (matematika, fyzika, biologie etc. ale dnes už třeba i etika, estetika...) opustily a dalece ve svých oblastech předčily? Filosofie není věda s rostoucí tendencí. Nemá vlastně vertikální vývoj. Oč jsou dnešní filosofové dál, než Miléťané? Koneckonců veškeré zásluhy si stejně přisvojily přírodní vědy. A na původní atomisty Leukippa a Démokrita si dnes řada fyziků snad ani nevzpomene. S teorií atomů přeci přišel John Dalton, ne? A tím to končí. Dnešní pohled by snad sváděl zařadit Démokrita mezi rané fyziky a tudíž ochudit filosofii o další zásluhu. Ale to by bylo příliš přímočaré. A tady se filosofie musí vzepřít, aby se jí nedělo bezpráví. Co totiž odlišuje dnešní fyziky od antických myslitelů? Odpověď je jednoduchá: metoda.

Zatímco dnes si fyzik svou domněnku potvrzuje experimentálně, Démokritos takové možnosti neměl. Ke svým názorům docházel pouze rozumovými metodami. Perfektní logika bez možnosti ověření - to je deviza mnohých filosofů. Nutno podotknout, že taková logika mnohdy svedla muže rozumu k zcela mylným až humorným závěrům. Například podle Eleatů neexistuje pohyb, Augustin nebo Tomáš Akvinský zase dokázali Boží existenci, Descartes zpochybnil svět až na samou dřeň. Za vším stála perfektní logika (kdo nevěří, nechť si jejich myšlenky alespoň v hrubých rysech nastuduje). Ale ani "bezchybné" konstrukce nejsou ve svých důsledcích dokonalé a často přináší víc otázek, než odpovědí. Augustin k tomu říká: "Credo ut intelligam. - Věřím, abych pochopil." Tato věta má možná co říct i dnes.

Dnešní vědění je jistě mnohem dál, než bylo v Augustinových dobách, ale uvažujme. Moderní vědy znají totiž mnoho odpovědí na otázku "jak". Velký deficit však mají co se týká otázky "proč". Například tvorba bílkovin při vzniku života je vědě známa, ale účel tohoto procesu "oživnutí" neživých částí nám zůstává skryt. A tak se otevírá prostor pro otázky. Tady musíme věřit v nějaký další smysl a odtud odvíjet své myšlenky, pochopit. Pro Augustina byl tím smyslem Bůh (autor tohoto postu by se raději spokojil s pojmem transcendence). V tomto bodě musíme vystoupit z horizontály všednosti k vertikále smyslu do světa, kde správná otázka může být cennější než odpověď a chyba zajímavější než správná cesta.

Toto není NÁBOŽENSKÁ AGITACE. Jedná se spíše o výzvu k myšlení. Myšlení s kritickým přístupem. Snaha nepřijmout za pravdivé to, co se tak pouze jeví, nýbrž snaha objevit to, co pravdivé skutečně je. A to ve všech oblastech života. Filosofické tázání se nemusí nutně týkat jen metafyziky, gnoseologie nebo třeba etiky. Takové tázání je totiž základem i mnohem pragmatičtějších věcí. Půjdeme-li od obecného k speciálnímu, tak stojí za povšimnutí už samotný demokratický státní režim. Demokracie nám nebyla dána shůry, nýbrž vznikala od jednotlivce. A zamyslíme-li se nad podstatou demokratického myšlení, dojdeme nejspíš k závěru, že to je právě kritické tázání: zda je stát spravován dobře, zda se mohu domoci spravedlnosti, zda stát dostatečně chrání můj život a majetek etc. Odpovědi na tyto a další otázky ovlivňují všechna demokratická rozhodnutí.

Tázání je však podstatou i mnohem "menších" věcí, než je státní režim. Určuje například náš vkus. Tedy pokud skutečně přemýšlíme. Byl ten film hodnotný? Ovlivnil nějak moje myšlení? Jak? Jakými prostředky? A nebyly příliš laciné? Apod.

Otázky jsou tedy různé. Co však filosofické myšlení za všech okolností spojuje, je fakt, že musí být vždy původní. Vypomohu-li si slovy Karla Jasperse: "Každý člověk je musí uskutečňovat sám." Podstatným znakem filosofie je bezpochyby nepřenosnost filosofického myšlení mezi individui. Stejný filosof pak zdůrazňuje, že tomuto se nejvíc blíží otázky dětí, které poznávají svět a ptají se po něm zcela prvotně, popř. duševně nemocných, kteří jsou tohoto schopni vlivem své choroby (pozn. Jaspers byl původem psychiatr). Autor postu by rád citoval malou holčičku, kterou zaslechl tázajíc se své mámy: "Mami, proč je tady ten svět náš?" Matka obtěžkána nákupem neměla pro zvědavost své dcery pochopení a rychle ji tak odbyla. Holčička ale zcela spontánně narazila na jeden z NEJPALČIVĚJŠÍCH ONTOLOGICKÝCH PROBLÉMŮ, který trápí filosofy od počátků samotné filosofie. Proč existuje svět? Nebo šla dokonce ještě dál a slovo, které dodala jako by mimoděk "náš" posouvá smysl jejího dotazu do ještě vzdálenější dimenze: proč jsme to právě my lidé, kteří takto uchopují svět, kteří si jej takto podmanili? A mohou tak činit i zvířata? Jak to doopravdy myslela, to ví jen ona. Jistě neformulovala složité teze. V jádru však projevila velikou moudrost, přestože na tuto moudrost jednou zapomene. A je jen na ní, zda ji opět najde.

Ne. Filosofie není mrtvá. Ale umírá a svět tak pomalu ztrácí klíč, který nám dává při tvorbě výkladu světa. Vždyť to je její dnešní poslání. Filosofie neposouvá vědy dopředu. Pomáhá ale pochopit jejich prazáklady. Plní hermeneutickou funkci pro všechny oblasti lidského života. Učí přemýšlet. Možná i to měl na mysli již zmíněný Karl Jaspers, když napsal: "Kdo filosofii odmítá, již filosofuje, aniž by si to uvědomoval." - Takový člověk totiž alespoň myslí. A to je důležité.

Konečně nahlas řečené „Pravidlo tří u stolu“

Občas je zapotřebí využít síly médií k opravdu důkladné osvětě. Zvlášť, pokud se jedná o něco tak podstatného jako nekonečně pravdivé PRAVIDLO TŘÍ U STOLU. Dopusťme se nyní malého interpretačního exkurzu a rovnou si ujasněme, že pravidlo tří u stolu skutečně říká, že u stolu by měli sedět nejvýše tři. Proč? Zaměstnanci ministerstva sice nechápou, jak se na tohle někdo může ptát, ale protože vědí, že mimo jejich pracoviště jsou vcelku obyčejní lidé, rozhodli se tento zásadní interakční princip náležitě osvětlit.

Předně si řekněme, jakou funkci vlastně plní návštěva pohostinství. Někteří lidé chodí do takových zařízení zahnat smutek z vlastní nedokonalosti, jiní se chtějí setkávat s dalšími a hlavně se pokoušet o jakousi komunikaci. Řekněme, že právě ona je (nebo by měla být) hlavním cílem našeho vysedávání v zakouřených prostorách pivnic a restaurací.

A ke komunikaci jsou třeba nejméně dva, neb slovy Karla Jasperse „pravda začíná u dvou“. A tam by taky v ideálním případě mohla skončit. Jenže to se neslučuje s představami mnohých o tom, jak má správné posezení u piva vypadat. Ale upřímně: může opravdu dojít ke komunikaci, když se lidé navzájem neposlouchají? Když každý jen čeká, až konečně ten druhý domluví, aby se zase mohl zabývat sebou a tím, co chce říct on? Když povrchně přenáší pozornost z jedněch úst na druhá, aniž by měl možnost se nad tím, co druhý říká, zamyslet?

Model, kdy do procesu komunikace vstupují více jak tři osoby je ze své podstaty vadný. Nelze si nevšimnout, jak se skupiny od počtu čtyř výše rozpadají na malé podskupiny, které beztak komunikují víceméně pouze mezi sebou. To jen potvrzuje, že k rozhovoru bohatě stačí dva až tři lidé. U třech totiž ještě tolik nehrozí, že se vytvoří separovaná skupina dvou, zatímco třetí se bude dloubat v nose.

Pokud tedy opravdu chceme komunikovat, tj. vzájemně si sdělovat a přijímat určité hodnoty, je dobré, aby se toto dělo pořádně a ne diletantsky, s despektem, cigárem v hubě, za zvuků předimenzovaného sterea a v nejhorším případě ve společnosti takového množství lidí, jehož promluvy není v lidských silách smysluplně obsáhnout.

Zkouškové: čas lásky a harmonie

Zkouškové tluče na vrata tak silně, že zbytek domu rychle opakuje základní algebru ve snaze určit přiléhavý stupeň Richterovy škály. To je ovšem teze s takovým obsahem invence, za jaký by se nestyděl ani zasloužilý účastník Ein Kessel Buntes. Pročež buďme originálnější: zkouškové je především úžasnou sociologickou a psychologickou studií. Ostatně, přiznejme si, kdy má kdo tolik času zamýšlet se sám nad sebou a ostatními než právě vprostřed ustavičné snahy přesvědčit sám sebe o své pracovitosti a smyslu své existence.

Předně je zajímavé, jak i jinak drsné a odtažité typy náhle pod narůstajícím tlakem zjihnou. V návalu práce má každý co dělat, aby mu nepopraskaly vazy v kolenou a celý ten kabaret přečkal alespoň s trochou důstojnosti. Najednou se totiž objevuje zcela naléhavá potřeba kooperace. Zčista jasna je třeba se rychle skamarádit s tím blbcem z přední lavice, protože on vládne vypracovanými otázkami nebo nedostatkovou učebnicí, které možná s trochou podlézání bude sdílet.

Stejně tak je neuvěřitelné kouzlo známé jednoaktovky: čekání před zkouškou. Tréma, neodbytné tiky v očích a jakési prazvláštní fluidum čišící z potem nasycené chodby má vskutku magickou vlastnost sbližovat. Je velmi zábavné sledovat, jak snaživci i debílci v zoufalé snaze nasypat do otevřené mozkovny co nejvíce informací, které se však při přesunu skrze jejich vyschlá ústa stejně pomíchají v těžko dešifrovatelný guláš, dávají hlavy dohromady.

Tímhle způsobem vznikají přátelství (co do intenzity) na život a na smrt, leč často schopná (co do doby trvání) soupeřit s délkou jepičího koitu. 

A tak se všichni mají rádi, mají čas nad sebou přemýšlet a také to mnohdy dělají. Najednou jakoby všichni kopali za stejný tým s prostým vědomím toho, že nejdůležitější na světě jsem přeci JÁ (což teď konečně víme oba). A když to tak dělají všichni, vzniká dokonalý model souznění bez konkurenčních zájmů. Jedno velké nabubřelé kolektivní JÁ. Nezbývá si než povzdechnout: kdyby tak zkouškové trvalo věčně…

Když LID bere spravedlnost do svých rukou aneb soudruhu, soudruhu, co jen s tebou uděláme...

Přebohaté čtenářstvo tohoto blogu nemůže být ochuzeno o subkapitolku z mé nedávno dokončené SVOČky. Prosím, přijměte tento klenot československých právních (dnes již naštěstí) dějin s úctou, která mu náleží:

,,[...] Ústava z roku 1960 publikovaná pod číslem 100/1960 Sb. v tomto trendu pokračuje. Zachovává soudce z povolání i lidu coby volené orgány a přistupuje i na koncept lidových soudů (čl. 98). Takto jsou nyní ale označeny v souhrnu všechny soudní instance, které se ovšem dále dělí klasicky na (opět) okresní a krajské soudy a nejvyšší soud. Dle dalších ustanovení soudy rozhodují vždy ve sborech (čl. 100 odst. 1), ve kterých zasedají soudci z povolání i z lidu, přičemž oba jsou si při rozhodování rovni (odst. 2). Tato ústava navíc znatelně utužuje lidovou participaci v soudnictví prostřednictvím čl. 101, který doslova říká: „K dalšímu prohlubování účasti pracujících na výkonu soudnictví volí se v místech a na pracovištích místní lidové soudy.“

Tyto soudy jsou upraveny zvláštním zákonem č. 38/1961 Sb., o místních lidových soudech. Jedná se o další stupeň navazující na tzv. soudružské soudy, kde je zastoupen pouze laický (lidový) prvek. Tyto vznikly „přenesením části soudní kompetence na společenské organizace“ . Vychází se přitom z přesvědčení, že společenské působení bude mít na provinilce větší efekt, než jaký dokáží vytvořit klasické soudy. Soudružské soudy se tak měly stát dokonce určitou „školou zásad socialistické morálky“ . Tyto soudy zatím nebyly součástí soudní soustavy a snad i proto se prý těšily velké důvěře pracujících.

Místní lidové soudy (dále jen MLS) však v této soustavě byly. MLS, obdobně jako soudružské soudy, řešily méně závažné případy porušování socialistické zákonnosti, narušující zejména společenský pořádek a soudružské soužití občanů, drobné majetkové spory a dokonce i drobné trestné činy, pokud jsou na ně delegovány prokurátorem. Vznikaly buď při obcích nebo průmyslových závodech a rozhodovaly v tříčlenných senátech. Odvolací instancí byly soudy okresní.

MLS byly volenými orgány, které vznikaly přímou a veřejnou volbou na dvouleté období na shromáždění občanů. Kandidáty navrhoval místní národní výbor (v případě obcí) nebo základní organizace Revolučního odborového hnutí (v případě podniků). Velmi vágně byly formulovány podmínky pasivní volitelnosti do této funkce: „Za soudce místního lidového soudu může být zvolen občan, který dovršil 21. rok věku, který požívá mezi občany všeobecné vážnosti a důvěry a který je ostatním občanům příkladem v práci, ve veřejné činnosti i v osobním životě“ . Soudce MLS mohl být stejným způsobem, jakým byl do funkce dosazen, i odvolán, neplnil-li řádně své povinnosti nebo ztratil-li důvěru pracujících. Zproštěn funkce také byl ten soudce, který svou funkci nemohl trvale vykonávat pro nemoc nebo z jiných vážných důvodů. Soudci MLS měli být nezávislí a zároveň „povinni řídit se zákony a jinými právními předpisy a vykládat je v souladu se socialistickým právním vědomím“ . Poslední prvek je zejména zajímavý. Komunistická strana se totiž po celou dobu své vlády snažila udržet dojem, že stále trvá revoluce, která zabraňuje vykořisťování člověka člověkem. A právě ono „socialistické právní vědomí“ koresponduje s revolučním soudnictvím v době, kdy ještě není připravena právní úprava vyhovující novému režimu. Podobný princip bychom mohli dohledat např. i po říjnové revoluci v roce 1917 v Rusku. Zvláštní je, že se takové ustanovení objevuje ještě v právním předpisu z roku 1961, tedy 13 let od únorových událostí roku 1948, a bude se objevovat i nadále po dobu trvání komunistického režimu.

Soudcům MLS také příslušela náhrada hotových výdajů a ušlé mzdy.

MLS projednávaly především tzv. provinění (obdoba dnešních přestupků), drobné trestné činy, kdy v obou případech výše škody nepřesahovala 500 Kčs, a majetkové spory do maximální výše 1 000 Kčs. Dobová literatura neváhá přispěchat s příkladem: „J. V. pomocí paklíče vnikl do rekreační chaty ZV ROH a odcizil tam 4 přikrývky a konzervy v ceně 320 Kčs. Vyšetření případu vedlo k závěru, že pachatel nezpůsobil větší škodu jen proto, že v chatě více věcí k odcizení nebylo.“

Provinění byla dále dělena do tří skupin:

Zaprvé provinění proti socialistickému soužití. Tato mohla spočívat např. ve vyhrožování, urážlivých výrocích či skutcích, pomlouvání, rvačce, schválnosti apod. Zákonný výčet je pouze demonstrativní, a MLS tak měly mnohdy potíže s právní kvalifikací. „Nesprávně se místní lidový soud v N. zabýval případem, kdy 2 mladíci pískali ve večerních hodinách pod okny dívčího internátu.“ Naopak, dle příslušných ustanovení bylo namístě, aby MLS rozhodovaly v přídech jako např. když: „J. C. opustil zaměstnání a nechal se kratší čas vydržovat vdanou ženou,“ nebo „V. O. byla zaměstnána jako uklízečka. Mimo to si soustavně ,přivydělávala’ prostitucí.“ Také se jednalo o případy, kdy někdo užil alkoholického nápoje, ačkoli věděl, že bude vykonávat zaměstnání či jinou činnost, kdy by mohl ohrozit něčí zdraví či majetek (např. řízení motorového vozidla).

Druhou oblastí jsou provinění proti rodinným vztahům a zájmům zdravého vývoje mládeže. Typicky se jedná o případy zanedbání péče o rodinné příslušníky, o které je dotyčný povinen se starat, nebo poskytování alkoholických nápojů nezletilým osobám. Příkladmo: „A. N. má u sebe svou matku, jež pobírá důchod 250 Kčs. Poněvadž žije rozmařile, občas na ní dokonce žádá peníze, i když by jí měl přispívat, neboť matka mu uklízí a pere na něj.“ 

Poslední skupinou jsou provinění proti pracovní kázni. Tato se týkají především porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví, způsobí-li dotyčný někomu újmu na zdraví mající za následek kratší pracovní neschopnost, svévolné vynechávání pracovních směn, předstírání nemoci nebo technologické nekázně – výroby zmetků – kdy škoda nepřevyšuje 5 000 Kč. V praxi tak MLS rozhodoval třeba o případu, kdy: „Traktorista dovoloval svému pomocníkovi, aby si sedal na blatník. Při zatáčení pomocník spadl, narazil si loket a byl pět dní neschopen práce.“ 
MLS byly oprávněny udělovat celou škálu trestů od napomenutí, veřejné důtky, přes pokutu do výše 500 Kčs, nápravné opatření srážkou z platu až 15 % na dobu nejvýše 3 měsíců, až po možnost nařídit, aby na dobu nejvýše 6 měsíců, byl provinilý občan přeložen na nižší funkci nebo na jiný pracovní úsek (v případě MLS na pracovišti).

Pokud by si někdo myslel, že tyto soudy byly spíše okrajovou záležitostí, neboť řešily relativní banality oproti soudům klasické soudní soustavy, pak by se velmi mýlil. V celém ČSSR totiž vzniklo jen od 1. července 1961, kdy dotyčný zákon nabyl účinnosti, do 30. června 1964 na 1037 (!) těchto soudů a již do 31. března roku 1963 uložily 32 899 opatření . Tato čísla jistě stačí pro rámcovou představu o celkové aktivitě MLS.

Přestože tyto soudy byly do jisté míry bizarní, protože soudní rozhodnutí kolegů z práce nebo sousedů „odvedle“ jsou zde podložena možností státněmocenského donucení, nedá se tomuto institutu upřít, že dovádí laicizaci soudnictví do dokonalosti. Naštěstí jejich kompetence nebyly takového charakteru, který bychom mohli označit jako zásadní.

MLS navíc neměly dlouhého trvání. Zákon č. 150/1969 Sb., o přečinech, dotyčný institut totiž ruší a navíc zcela nově definuje provinění (dále pod názvem „přečiny“). [...]"

To byly ve stručnosti místní lidové soudy. Přišlo to někomu směšné? Vlastně proč ne, vždyť ta představa skutečně zábavná je. Jenže tohle nebyla představa, nýbrž skutečnost. Skutečnost skutečnější než pětiletka a tvrdší než horníkova pěst.

Zdroje:

Tolar, J., Přenosil, G., Lakatoš, M., Místní lidové soudy. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965.

Rolenc, V., a kol. Místní lidové soudy. Praha: Orbis, 1963.

Trocha metafyziky

Někdy to celé vede k zamyšlení. Ono vlastně vůbec není jisté, jestli Bůh je. Vlastně je to jisté asi stejně, jakože Bůh není. Ovšem nejjistější ze všeho je to, že Bůh by být vlastně nemusel. Alespoň ne v Pošumaví.

V historii se mnoho učených pánů snažilo Boží existenci dokázat (Augustin, Tomáš Akvinský, Descartes etc.). To ale snad ani nebylo třeba. Nejde o to vědět, nýbrž si myslet a pochybovat. Když Ježíš na kříži vychrchlal ono slavné: „Otče, proč jsi mě opustil“, neříkal to proto, že by věděl, ale proto, že ho opravdu bolela hlava.

Ono s Bohem je vůbec problém. Jak si ho třeba představit? Máme na něj celý arsenál adjektiv jako věčný, všudypřítomný, vševědoucí, všeobjímající a podobně, ale co to vlastně je? To je tak: máme, holt, sklon považovat všechny věci za něco – konkrétně za něco předmětného. Jenže, co když je Bůh nic? A může být nic? Když myslím nic, nemyslím náhodou už něco? Nebo alespoň něco jako nic? A záleží na tom? Ale ne, všechno špatně. Třeba je Bůh úplně něco jiného.

Všeobecná tendence lidí je Boha trochu přeceňovat. Jistě. Když někdo z tak poměrně nekvalitního materiálu, jakým je slovo, stvoří třeba nějakou pěknou věc jako světlo (které ale ve skutečnosti mohlo vzniknout úplně jinak), tak to určitě vzbudí určitou úctu. Jenže kdo říká, že za to Bůh může? Co když prostě nemůže jinak? Jako když se světlušce rozsvítí zadeček. Létá, krmí se, rozmnožuje, svítí a nejspíš ani nečeká, že jí někdo pořídí armádu kněží v čele s jejím zástupcem na zemi, který konečně všem vysvětlí, jak je to s tou rolí muže a ženy v rodině, že jí někdo postaví třeba jen kapličku, kde by mohla spokojeně přečkat zimu, nebo neumělým veršem poskládá sérii liturgických zaříkávadel…

Zajímavé je, že spousta lidí na Boha nevěří. A proč by taky měli? Ono je to dost nezajímavé takový Bůh. Celé dny, měsíce, roky to v podstatě nic nedělá. A pokud dělá, tak by se to mělo sakra víc snažit, aby se to alespoň jednou objevilo na MTV. Newton nejspíš taky nevěřil na zákon gravitace. Neměl důvod na něco takového věřit. Když hruška spadne na zem, nejspíš se potluče. No a co má být? Pak se jednou trochu víc zamyslel a najednou měl zákon! A svět padl na zadek údivem. Ano, padl. Teď, když už měl zákon, si to mohl dovolit.

S Bohem je to možná taky tak. Jen, když se trochu zamyslíme. Pravděpodobně se nám totiž stane, že v určitém bodě už si s myšlením nevystačíme. Vyskytne se problém. Není kam zavolat, koho se zeptat, kam zajít… Naše myšlení dojde na svou hranici. Jenže my víme, že dál něco je. Koneckonců to vidíme poměrně často. Třeba vznik života, který vzniká tak neúnavně, že to jednoho může pěkně otrávit, pročež množství interrupcí per annum pravidelně a vytrvale vzrůstá. Možná, že jsme právě objevili zákon. Schopenhauer by ho možná nazval Vůle k životu. Ale na tom nesejde. Prostě tu něco takového je a příliš nezáleží, jak se to jmenuje a jestli za to někdo může. A podobně jako Newton se nejspíš hodně zapotíme při vysvětlování. I když, je vlastně co vysvětlovat? Fyzikové dokázali gravitaci popsat, ne vysvětlit. Ale snaží se. Jako když novorozenec prvně spatří matčino prso a neví, co s ním. Po chvíli mu dojde, že je pro něj vcelku užitečné, když má hlad. Tam dítě obvykle končí. Jenže to samozřejmě nestačí (tedy, pokud by rádo dospělo, přestože vlastně ani není o co stát...). Otázkou totiž je, zda konečně po zhruba patnácti letech usilovného přemýšlení dojde k fatálnímu poznání, že s takovými prsy může být i docela zábava. V ideálním případě ovšem ne s těmi matčinými…

Někdy se ale s něčím dělá příliš velká věda. Jako třeba právě s tou metafyzikou. Vypadá přeci hrozně složitě. Její název přitom vznikl tak, že jeden z Aristotelových následníků, který rovnal do regálu jeho spisy, nevěděl, co si počít s tím protivně vyhlížejícím textem, a tak uložil onu tlustou, bezejmennou knihu na první vhodné místo - za spis O přírodě. Pojmenoval jej prostě „To, co je za přírodou“ (řecky „meta ta fysika“). A možná je to s Bohem podobné. Možná jen nevíme, co si s ním počít. Možná ho řadíme na volné místo v regálu principů světa. A možná tím jsme na to konečně kápli…

Služební cesty zaměstnanců ministerstva

Ministerstvo hloupých řečí zveřejňuje každoroční zprávu o služebních cestách uskutečněných v rámci úřadu. Veřte, že naši zaměstnanci se za Vaše daně měli opravdu moc dobře, o čemž svědčí i fotografie našich universálních poradců ze slunné podzimní Provence, které jsou přílohou této zprávy. Doufáme, že Vás zpráva uspokojí a zmotivuje k radostnějším úhradám Vašich daňových povinností.

Popis fotografií (zprava):

- Pan Medvěd přichází do Carcassonne (obr.1), kde měl domluvenou schůzku s panem Psem (obr.2). Jejich společný pracovní oběd stál cca polovinu průměrného starobního důchodu.

- Pan Pes a pan Medvěd na procházce mezi bažinami někde mezi Saintes-Maries-de-la-Mer a Arles. Zatím ještě nevěděli o mračnech krvelačných komárů, kteří na ně čekali o padesát metrů dál po cestě.

- Cestování po Arles oba naše zaměstnance velmi unavilo (obr. 4), pročež na chvíli spočinuli v někdejším senatoriu, kde své poslední dny strávil i Vincent van Gogh (obr.5). Poté společně obdivovali šíři řeky Rhóny (obr.6).

- Město Les Baux-de-Provence pana Psa i pana Medvěda dočista nadchlo (obr.7). Starobylé sídlo pánů z Les Baux, kteří dlouhodobě dokázali vzdorovat i samotnému králi, čímž by podle pana Psa a pana Medvěda mohli být pro naše ministerstvo vcelku inspirující, bylo doslova překrásné. Postřehy našich poradců však šly ještě dále, když navrhli ministerstvu financí zefektivnění výběru daní: Vysoká skála, na které Les Baux stojí, totiž nedávala neplatičům příliš prostoru k rozletu, neboť tito obvykle co do dálky neuletěli víc než několik metrů, než zmizeli v hlubinách a svými ostatky ozdobili příjezdovou cestu. Navíc zde pan Pes a pan Medvěd natrefili na francouzské kolegy, kteří si (jako správní domorodci) užívali dvouhodinovou pauzu na oběd (obr.8), což oba pány mile překvapilo.

- Jedna z posledních zastávek byla ve městě Montpellier, kde společně žasli nad starými římskými stavbami (obr.9).

- Starobylý římský akvadukt, který je jednou z velkých atrakcí celé Provence, pánové neviděli, neboť byli zapomenuti v autě.

Půl století revoluce

Kubánci si touto dobou připomínají 50. výročí své slavné socialistické revoluce, což doprovází celá řada tradičních a nekonečných projevů, tentokrát ovšem nikoli z úst nesmrtelného Fidela Castra, nýbrž v provedení jeho mladšího bratra Raula. Je až pojmovým znakem komunistických režimů, že jejich vůdci mají tendenci označovat za revoluci i takový stav, který trvá již desítky let. Že by nějaký marketingový pokus jak rozproudit zaschlý proletářský entusiasmus? Ten původní totiž stál zato.

Historie Kuby ale není jen 50 let vlády vousatého bojovníka se zelenou čapkou. Diktátoři zde měli dobré bydlo snad vždy. Druhým nejznámějším je bezpochyby Fulgencio Batista (16. ledna 1901 – 6. srpna 1973), jehož raketová kariéra (zahrnující práce na třtinových plantážích, službu v armádě jako rotmistr stenograf, vojenský puč a prezidentskou funkci) by mohla být předmětem vyučování na mnohých vysokých školách ekonomického a manažerského zaměření - předmět Osobní management, přednáška Inspirativní vůdci.

Nástup k moci mladého Batisty formou tradičního armádního převratu je dnes znám pod názvem ,,Vzpoura seržantů" (1933). Jeho předchůdce Gerardo Machado, který Kubu učinil ještě o něco závislejší na USA, totiž zavedl nešťastný úsporný balíček, který výrazně omezil výdaje na armádu a tím samozřejmě i na platy poddůstojníků, kterým zároveň zarazil kariérní postup. To ovšem mladé komunistické radikály v uniformách rozpálilo do ruda. A tak Kuba rudá již zůstala.

Období vlády tohoto polovičního indiána snad navíc nemá ve světě srovnání. Američané jeho režim považovali za ryze komunistický (velvyslanec USA Summer Welles dokonce při Batistově nástupu požadoval od své vlády bitevní lodě - viz Johnson, P. Dějiny 20. století. 1991), pro Kubánce se však jednalo o dobu nefalšovaného dobrodružství v podobě gangsterské společnosti postavené na korupci a násilí. (Ne, že bys se to ale navzájem vylučovalo.) Jenže co s tím, když Spojené státy byly napojeny na téměř všechna odvětví kubánského průmyslu? Dodnes mnozí Američané litují uvalených sankcí - nejvíce ve chvíli, kdy značně přeplácejí na černo dovezenou krabici kubánských doutníků.

Batistova vláda měla ještě jednu vpravdě signifikantní specialitu: po většinu času nevládl osobně, nýbrž prostřednictví zástupců. Snad jako kmotr mafiánské organizace, který tahá za nitky skrze své caporegimy. Sám byl prezidentem pouze v letech 1940-1944.

Fulgencio byl také přítelem studentů, o které se do značné míry opíral. Přeci jen předsednictvo studentského svazu bylo institucí, která se svým významem téměř vyrovnala armádě, a o post předsedy se udála nejedna přestřelka (mezi studentskými pistolníky se již pozvolna profiloval F.C. - těžko však říci, zda-li již tehdy nosil plnovous a čepici s kšiltem - potlačme tendenci nazvat ji ,,bejsbolkou").

Původně chudý Batista se tak vypracoval na nejvlivnějšího muže Kuby 30. a 40. let. Nedá se říct, že by jej Američané zrovna milovali, ale naučili se s ním žít v relativním a oboustranně výhodném klidu, což snad nejlépe vyjadřují slova Williama Wielanda, který měl na americkém ministerstvu zahraničních věcí na starost karibskou oblast: ,,Znám Batistu, je to darebák... ale americké zájmy jsou na prvním místě... aspoň je to náš darebák." (Johnson, P.)

Jenže to už mu pomalu šlapal na paty synek bohatého majitele ovocné farmy o rozloze 4000 ha zaměstnávající na 500 lidí. Fidel Castro, který za svého dětství bídu nepoznal, se totiž musel (podobně jako K. Marx - syn bohatého právníka) k pracujícímu lidu ,,promyslet" nebo ještě lépe ,,prostřílet" coby jeden ze studentských pistoleros. A protože se na přednáškách naučil víc než cokoli jiného dobře ovládat revolver, byla jeho další cesta do značné míry předurčena.

Rozbuškou Castrova odboje bylo Batistovo rozpuštění politických stran a prohlášení sebe sama diktátorem ve snaze ,,potlačit gangstery". Právě tehdy odešel tento mladík (který podle jeho kolegy z práv - ano, právnická profese skutečně někdy přitahuje klenoty - byl vlastně jen bezzásadovým ctižádostivcem, který byl ochoten přidat se k jakékoliv skupině, která mu zajistí politickou kariéru) na svůj slavný výlet do hor se svými 150-ti spolubojovníky. Akt to nebyl nijak moc významný - tedy z hlediska vojenského. Co ovšem mělo nedozírné následky byla mediální stránka celé věci. Dlouhých osm let trval Castrův boj proti režimu a nikdy neměl víc jak 3000 následovníků, jenže vliv na veřejné mínění Kubánců byl obrovský. Ba co víc! Castra dokonce začal podporovat i slavný a velmi vlivný americký časopis Time! To už bylo moc i na jinak probatistovské ministerstvo zahraničí USA. Batista musel pryč. Nejlépe hned.

Záhy ustaly americké dodávky zbraní na Kubu, jenže Castrovi američtí přívrženci zbraně posílali dál. Přes tuto výhodu a mnoho úspěšných záškodnických akcí jednou Che Guevara přiznal, že ,,přítomnost zahraničního novináře, nejlépe amerického, byla (...) důležitější než vojenské vítězství." (Johnson, P.)

Batista pochopil, že jeho pozice je nadále neudržitelná, a přistoupil na dohodu s Američany, že 24. února 1959 odstoupí a vyhlásí svobodné volby. Nakonec ale abdikoval již v lednu a cesta pro Castra byla volná. Komunistický režim tak byl nahrazen ještě ,,komunističtějším", přestože ideové kořeny Fidela Castra jsou více než nejasné. Nepřekvapí tak ani inspirace Adolfem Hitlerem, při vydávání Základního zákona republiky, který zmocňoval vládu k zákonodárné činnosti (analogie Hitlerova zmocňovacího zákona).

A tak začala socialistická revoluce, která zatím přečkala 11 amerických prezidentů (počínaje Harry Trumanem, 1945-1953 a konče Georgem Bushem, jr.), zatímco její ikona je stále (nejspíš) naživu. Revoluce, která přinesla bezplatné zdravotnictví a školství, ale také od základů pošlapaná lidská práva, vydávání potravin na příděl, které trvá dodnes, a ekonomickou situaci, která nutí 90% Kubánců spoléhat se na podporu ze zahraničí (mají-li tam příbuzné), druhé či třetí zaměstnání nebo příležitostné krádeže.

Aktuální post scriptum: Snad v rámci oslav dostáváme k tomuto zajímavému datu malé překvapení v podobě darovacích smluv v krajských nemocnicích a lékárnách. Fidel Castro by některé z nás, kteří se také rádi přidávají k jakékoli skupině, která jim slíbí onu kýženou politickou kariéru, jistě pochválil. Revoluce se šíří ze středních Čech a kdoví, třeba se dožijeme jejího 50. výročí.