Kubánci si touto dobou připomínají 50. výročí své slavné socialistické revoluce, což doprovází celá řada tradičních a nekonečných projevů, tentokrát ovšem nikoli z úst
nesmrtelného Fidela Castra, nýbrž v provedení jeho mladšího bratra Raula. Je až pojmovým znakem komunistických režimů, že jejich vůdci mají tendenci označovat za revoluci i takový stav, který trvá již desítky let. Že by nějaký marketingový pokus jak rozproudit zaschlý proletářský entusiasmus? Ten původní totiž stál zato.
Historie Kuby ale není jen 50 let vlády vousatého bojovníka se zelenou čapkou. Diktátoři zde měli dobré bydlo snad vždy. Druhým nejznámějším je bezpochyby Fulgencio Batista (16. ledna 1901 – 6. srpna 1973), jehož raketová kariéra (zahrnující práce na třtinových plantážích, službu v armádě jako rotmistr stenograf, vojenský puč a prezidentskou funkci) by mohla být předmětem vyučování na mnohých vysokých školách ekonomického a manažerského zaměření - předmět Osobní management, přednáška Inspirativní vůdci.
Nástup k moci mladého Batisty formou tradičního armádního převratu je dnes znám pod názvem ,,Vzpoura seržantů" (1933). Jeho předchůdce Gerardo Machado, který Kubu učinil ještě o něco závislejší na USA, totiž zavedl nešťastný úsporný balíček, který výrazně omezil výdaje na armádu a tím samozřejmě i na platy poddůstojníků, kterým zároveň zarazil kariérní postup. To ovšem mladé komunistické radikály v uniformách rozpálilo do ruda. A tak Kuba rudá již zůstala.
Období vlády tohoto polovičního indiána snad navíc nemá ve světě srovnání. Američané jeho režim považovali za ryze komunistický (velvyslanec USA Summer Welles dokonce při Batistově nástupu požadoval od své vlády bitevní lodě - viz Johnson, P. Dějiny 20. století. 1991), pro Kubánce se však jednalo o dobu nefalšovaného dobrodružství v podobě gangsterské společnosti postavené na korupci a násilí. (Ne, že bys se to ale navzájem vylučovalo.) Jenže co s tím, když Spojené státy byly napojeny na téměř všechna odvětví kubánského průmyslu? Dodnes mnozí Američané litují uvalených sankcí - nejvíce ve chvíli, kdy značně přeplácejí na černo dovezenou krabici kubánských doutníků.
Batistova vláda měla ještě jednu vpravdě signifikantní specialitu: po většinu času nevládl osobně, nýbrž prostřednictví zástupců. Snad jako kmotr mafiánské organizace, který tahá za nitky skrze své caporegimy. Sám byl prezidentem pouze v letech 1940-1944.
Fulgencio byl také přítelem studentů, o které se do značné míry opíral. Přeci jen předsednictvo studentského svazu bylo institucí, která se svým významem téměř vyrovnala armádě, a o post předsedy se udála nejedna přestřelka (mezi studentskými pistolníky se již pozvolna profiloval F.C. - těžko však říci, zda-li již tehdy nosil plnovous a čepici s kšiltem - potlačme tendenci nazvat ji ,,bejsbolkou").
Původně chudý Batista se tak vypracoval na nejvlivnějšího muže Kuby 30. a 40. let. Nedá se říct, že by jej Američané zrovna milovali, ale naučili se s ním žít v relativním a oboustranně výhodném klidu, což snad nejlépe vyjadřují slova Williama Wielanda, který měl na americkém ministerstvu zahraničních věcí na starost karibskou oblast: ,,Znám Batistu, je to darebák... ale americké zájmy jsou na prvním místě... aspoň je to náš darebák." (Johnson, P.)
Jenže to už mu pomalu šlapal na paty synek bohatého majitele ovocné farmy o rozloze 4000 ha zaměstnávající na 500 lidí. Fidel Castro, který za svého dětství bídu nepoznal, se totiž musel (podobně jako K. Marx - syn bohatého právníka) k pracujícímu lidu ,,promyslet" nebo ještě lépe ,,prostřílet" coby jeden ze studentských pistoleros. A protože se na přednáškách naučil víc než cokoli jiného dobře ovládat revolver, byla jeho další cesta do značné míry předurčena.
Rozbuškou Castrova odboje bylo Batistovo rozpuštění politických stran a prohlášení sebe sama diktátorem ve snaze ,,potlačit gangstery". Právě tehdy odešel tento mladík (který podle jeho kolegy z práv - ano, právnická profese skutečně někdy přitahuje klenoty - byl vlastně jen bezzásadovým ctižádostivcem, který byl ochoten přidat se k jakékoliv skupině, která mu zajistí politickou kariéru) na svůj slavný výlet do hor se svými 150-ti spolubojovníky. Akt to nebyl nijak moc významný - tedy z hlediska vojenského. Co ovšem mělo nedozírné následky byla mediální stránka celé věci. Dlouhých osm let trval Castrův boj proti režimu a nikdy neměl víc jak 3000 následovníků, jenže vliv na veřejné mínění Kubánců byl obrovský. Ba co víc! Castra dokonce začal podporovat i slavný a velmi vlivný americký časopis Time! To už bylo moc i na jinak probatistovské ministerstvo zahraničí USA. Batista musel pryč. Nejlépe hned.
Záhy ustaly americké dodávky zbraní na Kubu, jenže Castrovi američtí přívrženci zbraně posílali dál. Přes tuto výhodu a mnoho úspěšných záškodnických akcí jednou Che Guevara přiznal, že ,,přítomnost zahraničního novináře, nejlépe amerického, byla (...) důležitější než vojenské vítězství." (Johnson, P.)
Batista pochopil, že jeho pozice je nadále neudržitelná, a přistoupil na dohodu s Američany, že 24. února 1959 odstoupí a vyhlásí svobodné volby. Nakonec ale abdikoval již v lednu a cesta pro Castra byla volná. Komunistický režim tak byl nahrazen ještě ,,komunističtějším", přestože ideové kořeny Fidela Castra jsou více než nejasné. Nepřekvapí tak ani inspirace Adolfem Hitlerem, při vydávání Základního zákona republiky, který zmocňoval vládu k zákonodárné činnosti (analogie Hitlerova zmocňovacího zákona).
A tak začala socialistická revoluce, která zatím přečkala 11 amerických prezidentů (počínaje Harry Trumanem, 1945-1953 a konče Georgem Bushem, jr.), zatímco její ikona je stále (nejspíš) naživu. Revoluce, která přinesla bezplatné zdravotnictví a školství, ale také od základů pošlapaná lidská práva, vydávání potravin na příděl, které trvá dodnes, a ekonomickou situaci, která nutí 90% Kubánců spoléhat se na podporu ze zahraničí (mají-li tam příbuzné), druhé či třetí zaměstnání nebo příležitostné krádeže.
Aktuální post scriptum: Snad v rámci oslav dostáváme k tomuto zajímavému datu malé překvapení v podobě darovacích smluv v krajských nemocnicích a lékárnách. Fidel Castro by některé z nás, kteří se také rádi přidávají k jakékoli skupině, která jim slíbí onu kýženou politickou kariéru, jistě pochválil. Revoluce se šíří ze středních Čech a kdoví, třeba se dožijeme jejího 50. výročí.
Ministerstvo hloupých řečí zveřejňuje každoroční zprávu o služebních cestách uskutečněných v rámci úřadu. Veřte, že naši zaměstnanci se za Vaše daně měli opravdu moc dobře, o čemž svědčí i fotografie našich universálních poradců ze slunné podzimní Provence, které jsou přílohou této zprávy. Doufáme, že Vás zpráva uspokojí a zmotivuje k radostnějším úhradám Vašich daňových povinností.
