Když LID bere spravedlnost do svých rukou aneb soudruhu, soudruhu, co jen s tebou uděláme...

Přebohaté čtenářstvo tohoto blogu nemůže být ochuzeno o subkapitolku z mé nedávno dokončené SVOČky. Prosím, přijměte tento klenot československých právních (dnes již naštěstí) dějin s úctou, která mu náleží:

,,[...] Ústava z roku 1960 publikovaná pod číslem 100/1960 Sb. v tomto trendu pokračuje. Zachovává soudce z povolání i lidu coby volené orgány a přistupuje i na koncept lidových soudů (čl. 98). Takto jsou nyní ale označeny v souhrnu všechny soudní instance, které se ovšem dále dělí klasicky na (opět) okresní a krajské soudy a nejvyšší soud. Dle dalších ustanovení soudy rozhodují vždy ve sborech (čl. 100 odst. 1), ve kterých zasedají soudci z povolání i z lidu, přičemž oba jsou si při rozhodování rovni (odst. 2). Tato ústava navíc znatelně utužuje lidovou participaci v soudnictví prostřednictvím čl. 101, který doslova říká: „K dalšímu prohlubování účasti pracujících na výkonu soudnictví volí se v místech a na pracovištích místní lidové soudy.“

Tyto soudy jsou upraveny zvláštním zákonem č. 38/1961 Sb., o místních lidových soudech. Jedná se o další stupeň navazující na tzv. soudružské soudy, kde je zastoupen pouze laický (lidový) prvek. Tyto vznikly „přenesením části soudní kompetence na společenské organizace“ . Vychází se přitom z přesvědčení, že společenské působení bude mít na provinilce větší efekt, než jaký dokáží vytvořit klasické soudy. Soudružské soudy se tak měly stát dokonce určitou „školou zásad socialistické morálky“ . Tyto soudy zatím nebyly součástí soudní soustavy a snad i proto se prý těšily velké důvěře pracujících.

Místní lidové soudy (dále jen MLS) však v této soustavě byly. MLS, obdobně jako soudružské soudy, řešily méně závažné případy porušování socialistické zákonnosti, narušující zejména společenský pořádek a soudružské soužití občanů, drobné majetkové spory a dokonce i drobné trestné činy, pokud jsou na ně delegovány prokurátorem. Vznikaly buď při obcích nebo průmyslových závodech a rozhodovaly v tříčlenných senátech. Odvolací instancí byly soudy okresní.

MLS byly volenými orgány, které vznikaly přímou a veřejnou volbou na dvouleté období na shromáždění občanů. Kandidáty navrhoval místní národní výbor (v případě obcí) nebo základní organizace Revolučního odborového hnutí (v případě podniků). Velmi vágně byly formulovány podmínky pasivní volitelnosti do této funkce: „Za soudce místního lidového soudu může být zvolen občan, který dovršil 21. rok věku, který požívá mezi občany všeobecné vážnosti a důvěry a který je ostatním občanům příkladem v práci, ve veřejné činnosti i v osobním životě“ . Soudce MLS mohl být stejným způsobem, jakým byl do funkce dosazen, i odvolán, neplnil-li řádně své povinnosti nebo ztratil-li důvěru pracujících. Zproštěn funkce také byl ten soudce, který svou funkci nemohl trvale vykonávat pro nemoc nebo z jiných vážných důvodů. Soudci MLS měli být nezávislí a zároveň „povinni řídit se zákony a jinými právními předpisy a vykládat je v souladu se socialistickým právním vědomím“ . Poslední prvek je zejména zajímavý. Komunistická strana se totiž po celou dobu své vlády snažila udržet dojem, že stále trvá revoluce, která zabraňuje vykořisťování člověka člověkem. A právě ono „socialistické právní vědomí“ koresponduje s revolučním soudnictvím v době, kdy ještě není připravena právní úprava vyhovující novému režimu. Podobný princip bychom mohli dohledat např. i po říjnové revoluci v roce 1917 v Rusku. Zvláštní je, že se takové ustanovení objevuje ještě v právním předpisu z roku 1961, tedy 13 let od únorových událostí roku 1948, a bude se objevovat i nadále po dobu trvání komunistického režimu.

Soudcům MLS také příslušela náhrada hotových výdajů a ušlé mzdy.

MLS projednávaly především tzv. provinění (obdoba dnešních přestupků), drobné trestné činy, kdy v obou případech výše škody nepřesahovala 500 Kčs, a majetkové spory do maximální výše 1 000 Kčs. Dobová literatura neváhá přispěchat s příkladem: „J. V. pomocí paklíče vnikl do rekreační chaty ZV ROH a odcizil tam 4 přikrývky a konzervy v ceně 320 Kčs. Vyšetření případu vedlo k závěru, že pachatel nezpůsobil větší škodu jen proto, že v chatě více věcí k odcizení nebylo.“

Provinění byla dále dělena do tří skupin:

Zaprvé provinění proti socialistickému soužití. Tato mohla spočívat např. ve vyhrožování, urážlivých výrocích či skutcích, pomlouvání, rvačce, schválnosti apod. Zákonný výčet je pouze demonstrativní, a MLS tak měly mnohdy potíže s právní kvalifikací. „Nesprávně se místní lidový soud v N. zabýval případem, kdy 2 mladíci pískali ve večerních hodinách pod okny dívčího internátu.“ Naopak, dle příslušných ustanovení bylo namístě, aby MLS rozhodovaly v přídech jako např. když: „J. C. opustil zaměstnání a nechal se kratší čas vydržovat vdanou ženou,“ nebo „V. O. byla zaměstnána jako uklízečka. Mimo to si soustavně ,přivydělávala’ prostitucí.“ Také se jednalo o případy, kdy někdo užil alkoholického nápoje, ačkoli věděl, že bude vykonávat zaměstnání či jinou činnost, kdy by mohl ohrozit něčí zdraví či majetek (např. řízení motorového vozidla).

Druhou oblastí jsou provinění proti rodinným vztahům a zájmům zdravého vývoje mládeže. Typicky se jedná o případy zanedbání péče o rodinné příslušníky, o které je dotyčný povinen se starat, nebo poskytování alkoholických nápojů nezletilým osobám. Příkladmo: „A. N. má u sebe svou matku, jež pobírá důchod 250 Kčs. Poněvadž žije rozmařile, občas na ní dokonce žádá peníze, i když by jí měl přispívat, neboť matka mu uklízí a pere na něj.“ 

Poslední skupinou jsou provinění proti pracovní kázni. Tato se týkají především porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví, způsobí-li dotyčný někomu újmu na zdraví mající za následek kratší pracovní neschopnost, svévolné vynechávání pracovních směn, předstírání nemoci nebo technologické nekázně – výroby zmetků – kdy škoda nepřevyšuje 5 000 Kč. V praxi tak MLS rozhodoval třeba o případu, kdy: „Traktorista dovoloval svému pomocníkovi, aby si sedal na blatník. Při zatáčení pomocník spadl, narazil si loket a byl pět dní neschopen práce.“ 
MLS byly oprávněny udělovat celou škálu trestů od napomenutí, veřejné důtky, přes pokutu do výše 500 Kčs, nápravné opatření srážkou z platu až 15 % na dobu nejvýše 3 měsíců, až po možnost nařídit, aby na dobu nejvýše 6 měsíců, byl provinilý občan přeložen na nižší funkci nebo na jiný pracovní úsek (v případě MLS na pracovišti).

Pokud by si někdo myslel, že tyto soudy byly spíše okrajovou záležitostí, neboť řešily relativní banality oproti soudům klasické soudní soustavy, pak by se velmi mýlil. V celém ČSSR totiž vzniklo jen od 1. července 1961, kdy dotyčný zákon nabyl účinnosti, do 30. června 1964 na 1037 (!) těchto soudů a již do 31. března roku 1963 uložily 32 899 opatření . Tato čísla jistě stačí pro rámcovou představu o celkové aktivitě MLS.

Přestože tyto soudy byly do jisté míry bizarní, protože soudní rozhodnutí kolegů z práce nebo sousedů „odvedle“ jsou zde podložena možností státněmocenského donucení, nedá se tomuto institutu upřít, že dovádí laicizaci soudnictví do dokonalosti. Naštěstí jejich kompetence nebyly takového charakteru, který bychom mohli označit jako zásadní.

MLS navíc neměly dlouhého trvání. Zákon č. 150/1969 Sb., o přečinech, dotyčný institut totiž ruší a navíc zcela nově definuje provinění (dále pod názvem „přečiny“). [...]"

To byly ve stručnosti místní lidové soudy. Přišlo to někomu směšné? Vlastně proč ne, vždyť ta představa skutečně zábavná je. Jenže tohle nebyla představa, nýbrž skutečnost. Skutečnost skutečnější než pětiletka a tvrdší než horníkova pěst.

Zdroje:

Tolar, J., Přenosil, G., Lakatoš, M., Místní lidové soudy. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965.

Rolenc, V., a kol. Místní lidové soudy. Praha: Orbis, 1963.