Konečně nahlas řečené „Pravidlo tří u stolu“

Občas je zapotřebí využít síly médií k opravdu důkladné osvětě. Zvlášť, pokud se jedná o něco tak podstatného jako nekonečně pravdivé PRAVIDLO TŘÍ U STOLU. Dopusťme se nyní malého interpretačního exkurzu a rovnou si ujasněme, že pravidlo tří u stolu skutečně říká, že u stolu by měli sedět nejvýše tři. Proč? Zaměstnanci ministerstva sice nechápou, jak se na tohle někdo může ptát, ale protože vědí, že mimo jejich pracoviště jsou vcelku obyčejní lidé, rozhodli se tento zásadní interakční princip náležitě osvětlit.

Předně si řekněme, jakou funkci vlastně plní návštěva pohostinství. Někteří lidé chodí do takových zařízení zahnat smutek z vlastní nedokonalosti, jiní se chtějí setkávat s dalšími a hlavně se pokoušet o jakousi komunikaci. Řekněme, že právě ona je (nebo by měla být) hlavním cílem našeho vysedávání v zakouřených prostorách pivnic a restaurací.

A ke komunikaci jsou třeba nejméně dva, neb slovy Karla Jasperse „pravda začíná u dvou“. A tam by taky v ideálním případě mohla skončit. Jenže to se neslučuje s představami mnohých o tom, jak má správné posezení u piva vypadat. Ale upřímně: může opravdu dojít ke komunikaci, když se lidé navzájem neposlouchají? Když každý jen čeká, až konečně ten druhý domluví, aby se zase mohl zabývat sebou a tím, co chce říct on? Když povrchně přenáší pozornost z jedněch úst na druhá, aniž by měl možnost se nad tím, co druhý říká, zamyslet?

Model, kdy do procesu komunikace vstupují více jak tři osoby je ze své podstaty vadný. Nelze si nevšimnout, jak se skupiny od počtu čtyř výše rozpadají na malé podskupiny, které beztak komunikují víceméně pouze mezi sebou. To jen potvrzuje, že k rozhovoru bohatě stačí dva až tři lidé. U třech totiž ještě tolik nehrozí, že se vytvoří separovaná skupina dvou, zatímco třetí se bude dloubat v nose.

Pokud tedy opravdu chceme komunikovat, tj. vzájemně si sdělovat a přijímat určité hodnoty, je dobré, aby se toto dělo pořádně a ne diletantsky, s despektem, cigárem v hubě, za zvuků předimenzovaného sterea a v nejhorším případě ve společnosti takového množství lidí, jehož promluvy není v lidských silách smysluplně obsáhnout.

Zkouškové: čas lásky a harmonie

Zkouškové tluče na vrata tak silně, že zbytek domu rychle opakuje základní algebru ve snaze určit přiléhavý stupeň Richterovy škály. To je ovšem teze s takovým obsahem invence, za jaký by se nestyděl ani zasloužilý účastník Ein Kessel Buntes. Pročež buďme originálnější: zkouškové je především úžasnou sociologickou a psychologickou studií. Ostatně, přiznejme si, kdy má kdo tolik času zamýšlet se sám nad sebou a ostatními než právě vprostřed ustavičné snahy přesvědčit sám sebe o své pracovitosti a smyslu své existence.

Předně je zajímavé, jak i jinak drsné a odtažité typy náhle pod narůstajícím tlakem zjihnou. V návalu práce má každý co dělat, aby mu nepopraskaly vazy v kolenou a celý ten kabaret přečkal alespoň s trochou důstojnosti. Najednou se totiž objevuje zcela naléhavá potřeba kooperace. Zčista jasna je třeba se rychle skamarádit s tím blbcem z přední lavice, protože on vládne vypracovanými otázkami nebo nedostatkovou učebnicí, které možná s trochou podlézání bude sdílet.

Stejně tak je neuvěřitelné kouzlo známé jednoaktovky: čekání před zkouškou. Tréma, neodbytné tiky v očích a jakési prazvláštní fluidum čišící z potem nasycené chodby má vskutku magickou vlastnost sbližovat. Je velmi zábavné sledovat, jak snaživci i debílci v zoufalé snaze nasypat do otevřené mozkovny co nejvíce informací, které se však při přesunu skrze jejich vyschlá ústa stejně pomíchají v těžko dešifrovatelný guláš, dávají hlavy dohromady.

Tímhle způsobem vznikají přátelství (co do intenzity) na život a na smrt, leč často schopná (co do doby trvání) soupeřit s délkou jepičího koitu. 

A tak se všichni mají rádi, mají čas nad sebou přemýšlet a také to mnohdy dělají. Najednou jakoby všichni kopali za stejný tým s prostým vědomím toho, že nejdůležitější na světě jsem přeci JÁ (což teď konečně víme oba). A když to tak dělají všichni, vzniká dokonalý model souznění bez konkurenčních zájmů. Jedno velké nabubřelé kolektivní JÁ. Nezbývá si než povzdechnout: kdyby tak zkouškové trvalo věčně…