Když se před dvěma a půl tisíci let filosofie narodila, svět jásal. Byl to krok, který zcela změnil lidské myšlení. Bořil dosud pravdivé mýty. Zpochybňoval je. Lidé začali svět KRITICKY poznávat a přestali se spokojovat s představou pravdivosti smyslového poznání. Zjistili, že rozum je nástroj, který dokáže překonat svět zkušenosti a rozhodli se začít uspokojovat svou zvědavost. Antika byla bouřlivým mládím filosofie.Čas ale nejde zastavit, a tak tato "věda věd" musela překonat svou pubertu v době helénského období a raného středověku, pak studia na mnoha evropských universitách a práci ve velké firmě zvané církev na oddělení teologie, až nakonec dospěla do důchodového novověku, kdy už si konečně zase dělá, (téměř) co chce, placená rentou světských učenců. A celou tu dobu bojovala filosofie o své přežití.
Jenže dnes už je stařičká filosofie velmi slabá, aby bojovala. Slabá a bezbranná. A co má taky dělat v době, kdy ji její dcery (matematika, fyzika, biologie etc. ale dnes už třeba i etika, estetika...) opustily a dalece ve svých oblastech předčily? Filosofie není věda s rostoucí tendencí. Nemá vlastně vertikální vývoj. Oč jsou dnešní filosofové dál, než Miléťané? Koneckonců veškeré zásluhy si stejně přisvojily přírodní vědy. A na původní atomisty Leukippa a Démokrita si dnes řada fyziků snad ani nevzpomene. S teorií atomů přeci přišel John Dalton, ne? A tím to končí. Dnešní pohled by snad sváděl zařadit Démokrita mezi rané fyziky a tudíž ochudit filosofii o další zásluhu. Ale to by bylo příliš přímočaré. A tady se filosofie musí vzepřít, aby se jí nedělo bezpráví. Co totiž odlišuje dnešní fyziky od antických myslitelů? Odpověď je jednoduchá: metoda.
Zatímco dnes si fyzik svou domněnku potvrzuje experimentálně, Démokritos takové možnosti neměl. Ke svým názorům docházel pouze rozumovými metodami. Perfektní logika bez možnosti ověření - to je deviza mnohých filosofů. Nutno podotknout, že taková logika mnohdy svedla muže rozumu k zcela mylným až humorným závěrům. Například podle Eleatů neexistuje pohyb, Augustin nebo Tomáš Akvinský zase dokázali Boží existenci, Descartes zpochybnil svět až na samou dřeň. Za vším stála perfektní logika (kdo nevěří, nechť si jejich myšlenky alespoň v hrubých rysech nastuduje). Ale ani "bezchybné" konstrukce nejsou ve svých důsledcích dokonalé a často přináší víc otázek, než odpovědí. Augustin k tomu říká: "Credo ut intelligam. - Věřím, abych pochopil." Tato věta má možná co říct i dnes.
Dnešní vědění je jistě mnohem dál, než bylo v Augustinových dobách, ale uvažujme. Moderní vědy znají totiž mnoho odpovědí na otázku "jak". Velký deficit však mají co se týká otázky "proč". Například tvorba bílkovin při vzniku života je vědě známa, ale účel tohoto procesu "oživnutí" neživých částí nám zůstává skryt. A tak se otevírá prostor pro otázky. Tady musíme věřit v nějaký další smysl a odtud odvíjet své myšlenky, pochopit. Pro Augustina byl tím smyslem Bůh (autor tohoto postu by se raději spokojil s pojmem transcendence). V tomto bodě musíme vystoupit z horizontály všednosti k vertikále smyslu do světa, kde správná otázka může být cennější než odpověď a chyba zajímavější než správná cesta.
Toto není NÁBOŽENSKÁ AGITACE. Jedná se spíše o výzvu k myšlení. Myšlení s kritickým přístupem. Snaha nepřijmout za pravdivé to, co se tak pouze jeví, nýbrž snaha objevit to, co pravdivé skutečně je. A to ve všech oblastech života. Filosofické tázání se nemusí nutně týkat jen metafyziky, gnoseologie nebo třeba etiky. Takové tázání je totiž základem i mnohem pragmatičtějších věcí. Půjdeme-li od obecného k speciálnímu, tak stojí za povšimnutí už samotný demokratický státní režim. Demokracie nám nebyla dána shůry, nýbrž vznikala od jednotlivce. A zamyslíme-li se nad podstatou demokratického myšlení, dojdeme nejspíš k závěru, že to je právě kritické tázání: zda je stát spravován dobře, zda se mohu domoci spravedlnosti, zda stát dostatečně chrání můj život a majetek etc. Odpovědi na tyto a další otázky ovlivňují všechna demokratická rozhodnutí.
Tázání je však podstatou i mnohem "menších" věcí, než je státní režim. Určuje například náš vkus. Tedy pokud skutečně přemýšlíme. Byl ten film hodnotný? Ovlivnil nějak moje myšlení? Jak? Jakými prostředky? A nebyly příliš laciné? Apod.
Otázky jsou tedy různé. Co však filosofické myšlení za všech okolností spojuje, je fakt, že musí být vždy původní. Vypomohu-li si slovy Karla Jasperse: "Každý člověk je musí uskutečňovat sám." Podstatným znakem filosofie je bezpochyby nepřenosnost filosofického myšlení mezi individui. Stejný filosof pak zdůrazňuje, že tomuto se nejvíc blíží otázky dětí, které poznávají svět a ptají se po něm zcela prvotně, popř. duševně nemocných, kteří jsou tohoto schopni vlivem své choroby (pozn. Jaspers byl původem psychiatr). Autor postu by rád citoval malou holčičku, kterou zaslechl tázajíc se své mámy: "Mami, proč je tady ten svět náš?" Matka obtěžkána nákupem neměla pro zvědavost své dcery pochopení a rychle ji tak odbyla. Holčička ale zcela spontánně narazila na jeden z NEJPALČIVĚJŠÍCH ONTOLOGICKÝCH PROBLÉMŮ, který trápí filosofy od počátků samotné filosofie. Proč existuje svět? Nebo šla dokonce ještě dál a slovo, které dodala jako by mimoděk "náš" posouvá smysl jejího dotazu do ještě vzdálenější dimenze: proč jsme to právě my lidé, kteří takto uchopují svět, kteří si jej takto podmanili? A mohou tak činit i zvířata? Jak to doopravdy myslela, to ví jen ona. Jistě neformulovala složité teze. V jádru však projevila velikou moudrost, přestože na tuto moudrost jednou zapomene. A je jen na ní, zda ji opět najde.
Ne. Filosofie není mrtvá. Ale umírá a svět tak pomalu ztrácí klíč, který nám dává při tvorbě výkladu světa. Vždyť to je její dnešní poslání. Filosofie neposouvá vědy dopředu. Pomáhá ale pochopit jejich prazáklady. Plní hermeneutickou funkci pro všechny oblasti lidského života. Učí přemýšlet. Možná i to měl na mysli již zmíněný Karl Jaspers, když napsal: "Kdo filosofii odmítá, již filosofuje, aniž by si to uvědomoval." - Takový člověk totiž alespoň myslí. A to je důležité.
Žádné komentáře:
Okomentovat