Zkouškové: čas lásky a harmonie

Zkouškové tluče na vrata tak silně, že zbytek domu rychle opakuje základní algebru ve snaze určit přiléhavý stupeň Richterovy škály. To je ovšem teze s takovým obsahem invence, za jaký by se nestyděl ani zasloužilý účastník Ein Kessel Buntes. Pročež buďme originálnější: zkouškové je především úžasnou sociologickou a psychologickou studií. Ostatně, přiznejme si, kdy má kdo tolik času zamýšlet se sám nad sebou a ostatními než právě vprostřed ustavičné snahy přesvědčit sám sebe o své pracovitosti a smyslu své existence.

Předně je zajímavé, jak i jinak drsné a odtažité typy náhle pod narůstajícím tlakem zjihnou. V návalu práce má každý co dělat, aby mu nepopraskaly vazy v kolenou a celý ten kabaret přečkal alespoň s trochou důstojnosti. Najednou se totiž objevuje zcela naléhavá potřeba kooperace. Zčista jasna je třeba se rychle skamarádit s tím blbcem z přední lavice, protože on vládne vypracovanými otázkami nebo nedostatkovou učebnicí, které možná s trochou podlézání bude sdílet.

Stejně tak je neuvěřitelné kouzlo známé jednoaktovky: čekání před zkouškou. Tréma, neodbytné tiky v očích a jakési prazvláštní fluidum čišící z potem nasycené chodby má vskutku magickou vlastnost sbližovat. Je velmi zábavné sledovat, jak snaživci i debílci v zoufalé snaze nasypat do otevřené mozkovny co nejvíce informací, které se však při přesunu skrze jejich vyschlá ústa stejně pomíchají v těžko dešifrovatelný guláš, dávají hlavy dohromady.

Tímhle způsobem vznikají přátelství (co do intenzity) na život a na smrt, leč často schopná (co do doby trvání) soupeřit s délkou jepičího koitu. 

A tak se všichni mají rádi, mají čas nad sebou přemýšlet a také to mnohdy dělají. Najednou jakoby všichni kopali za stejný tým s prostým vědomím toho, že nejdůležitější na světě jsem přeci JÁ (což teď konečně víme oba). A když to tak dělají všichni, vzniká dokonalý model souznění bez konkurenčních zájmů. Jedno velké nabubřelé kolektivní JÁ. Nezbývá si než povzdechnout: kdyby tak zkouškové trvalo věčně…