Někdy to celé vede k zamyšlení. Ono vlastně vůbec není jisté, jestli Bůh je. Vlastně je to jisté asi stejně, jakože Bůh není. Ovšem nejjistější ze všeho je to, že Bůh by být vlastně nemusel. Alespoň ne v Pošumaví. V historii se mnoho učených pánů snažilo Boží existenci dokázat (Augustin, Tomáš Akvinský, Descartes etc.). To ale snad ani nebylo třeba. Nejde o to vědět, nýbrž si myslet a pochybovat. Když Ježíš na kříži vychrchlal ono slavné: „Otče, proč jsi mě opustil“, neříkal to proto, že by věděl, ale proto, že ho opravdu bolela hlava.
Ono s Bohem je vůbec problém. Jak si ho třeba představit? Máme na něj celý arsenál adjektiv jako věčný, všudypřítomný, vševědoucí, všeobjímající a podobně, ale co to vlastně je? To je tak: máme, holt, sklon považovat všechny věci za něco – konkrétně za něco předmětného. Jenže, co když je Bůh nic? A může být nic? Když myslím nic, nemyslím náhodou už něco? Nebo alespoň něco jako nic? A záleží na tom? Ale ne, všechno špatně. Třeba je Bůh úplně něco jiného.
Všeobecná tendence lidí je Boha trochu přeceňovat. Jistě. Když někdo z tak poměrně nekvalitního materiálu, jakým je slovo, stvoří třeba nějakou pěknou věc jako světlo (které ale ve skutečnosti mohlo vzniknout úplně jinak), tak to určitě vzbudí určitou úctu. Jenže kdo říká, že za to Bůh může? Co když prostě nemůže jinak? Jako když se světlušce rozsvítí zadeček. Létá, krmí se, rozmnožuje, svítí a nejspíš ani nečeká, že jí někdo pořídí armádu kněží v čele s jejím zástupcem na zemi, který konečně všem vysvětlí, jak je to s tou rolí muže a ženy v rodině, že jí někdo postaví třeba jen kapličku, kde by mohla spokojeně přečkat zimu, nebo neumělým veršem poskládá sérii liturgických zaříkávadel…
S Bohem je to možná taky tak. Jen, když se trochu zamyslíme. Pravděpodobně se nám totiž stane, že v určitém bodě už si s myšlením nevystačíme. Vyskytne se problém. Není kam zavolat, koho se zeptat, kam zajít… Naše myšlení dojde na svou hranici. Jenže my víme, že dál něco je. Koneckonců to vidíme poměrně často. Třeba vznik života, který vzniká tak neúnavně, že to jednoho může pěkně otrávit, pročež množství interrupcí per annum pravidelně a vytrvale vzrůstá. Možná, že jsme právě objevili zákon. Schopenhauer by ho možná nazval Vůle k životu. Ale na tom nesejde. Prostě tu něco takového je a příliš nezáleží, jak se to jmenuje a jestli za to někdo může. A podobně jako Newton se nejspíš hodně zapotíme při vysvětlování. I když, je vlastně co vysvětlovat? Fyzikové dokázali gravitaci popsat, ne vysvětlit. Ale snaží se. Jako když novorozenec prvně spatří matčino prso a neví, co s ním. Po chvíli mu dojde, že je pro něj vcelku užitečné, když má hlad. Tam dítě obvykle končí. Jenže to samozřejmě nestačí (tedy, pokud by rádo dospělo, přestože vlastně ani není o co stát...). Otázkou totiž je, zda konečně po zhruba patnácti letech usilovného přemýšlení dojde k fatálnímu poznání, že s takovými prsy může být i docela zábava. V ideálním případě ovšem ne s těmi matčinými…
Někdy se ale s něčím dělá příliš velká věda. Jako třeba právě s tou metafyzikou. Vypadá přeci hrozně složitě. Její název přitom vznikl tak, že jeden z Aristotelových následníků, který rovnal do regálu jeho spisy, nevěděl, co si počít s tím protivně vyhlížejícím textem, a tak uložil onu tlustou, bezejmennou knihu na první vhodné místo - za spis O přírodě. Pojmenoval jej prostě „To, co je za přírodou“ (řecky „meta ta fysika“). A možná je to s Bohem podobné. Možná jen nevíme, co si s ním počít. Možná ho řadíme na volné místo v regálu principů světa. A možná tím jsme na to konečně kápli…
