Když lev uloví antilopu, pak nejspíš každý, kdo pohlédne do vyprázdněných očí nebohé kořisti, cítí jistý pocit nespravedlnosti. Mno, ono to také nespravedlivé je. Už malé antilopě je nuceno neustále utíkat před dravci a zajišťovat si tak přežití. To vám není žádná sranda. Jeden se pořádně ani nevyspí. A na konci toho všeho přijde nějaký lev, který sotva kdy udělá rychlejší krok, celé dny se válí na zádech a má taky mnohem levnější životní pojistku. A šmytec… Jenže na druhou stranu všichni víme, že věci mají nějaký řád. Tedy pokud umíme objevit řád i v náhodně poletujících snítkách chaosu. Ale tak jako tak se zdá, že věci kolem nás jaksi fungují.
Kdyby na celé zemi byla jediná zbídačená antilopa, kterou by ulovil lev v nejlepší kondici a letech, pak by stejně nakonec takový predátor pomalu pošel hladem s mírně vyčítavým pohledem na všechny dobře prosperující býložravce a kolemjdoucí hyenu. A cítil by, že je něco špatně.
A tak je antilop vždycky tolik, aby se lev nažral a stádo zůstalo pokud možno celé (což už se ovšem nedá říct o jeho nejméně pozorném členovi). To je právo. Systém, který nakrmí dravce a zajistí druhovou kontinuitu kořisti.
Ale kdo je kdo?
Jsem lev, když jdu nakoupit do obchodu? Když žaluji prodejce, že mi po jeho jogurtu bylo špatně? Když mu natruc podpálím prodejnu? Když založím konkurenční podnik a zničím jej dumpingovými cenami?
Nebo jsem antilopa, která platí za předražené kafe v restauraci v centru? Kterou okrade taxikář? Která dostane pokutu za rychlou chůzi po chodníku? Kterou zastřelí kvůli stokoruně v kapse?
Popravdě jsem obojí. Tedy jsme. Ale ono to není tak jednoduché. Zvířat je totiž v přírodě poněkud víc.
A tak tu máme přizpůsobivé potkany, které nevyhubíte, ani kdybyste se sami napustili jedem a skočili doprostřed jejich hnízda (po vzoru jistého ruského deratizéra, který spáchal sebevraždu poté, co se mu nepodařilo vyhubit potkaní kolonii na jednom z moskevských sídlišť, což ve svém dopise na rozloučenou označil za své „životní selhání“).
Jsou tu opice, které se vám vysmějí, i když budete s probodnutým břichem přinuceni sledovat vlastní peristaltiku z nepříjemné blízkosti.
Jsou tu prasata, která se nebudou štítit rýt v honu za potravou čímkoli nechutným (vážený čtenář jistě tuší, co mám na mysli – pracovně to označme Chanel n. 5), aby čas od času narazila na lanýže nebo zdechlou veverku.
Jsou tu psi, kteří budou u mrtvého pána lkát dlouhé dny, než jej opustí. A kočky, které mu po jeho skonu velmi pohotově začnou okusovat měkké tkáně.
Jsou tu ještěrky, pavouci, netopýři, kapybary, sloni, žirafy… Jste tu vy a jsem tu já. Vzájemné požírání je všudypřítomné, ale je po právu. Je to nespravedlnost, která patří k životu. A dokud jeden každý z nás nebude mít schopnost sežrat celé stádo antilop, pak je všechno vlastně docela v pořádku...
Žádné komentáře:
Okomentovat